Klubáci - servisní nebo transfůzní stanice?
Afrika se sice z pohledu celkového počtu ptačích druhů řadí na druhé místo na světě hned za Jižní Amerikou, nicméně, co se týká savců, africký kontinent nechává za sebou s velkým odstupem zbytek světa. Afrika nabízí zdaleka nejvyšší počet velkých , lehce spatřitelných velkých zvířat, která jsou snadno pozorovatelná nejenom díky své velikosti, ale hlavně díky biotopům, kde žijí – otevřeným savanám s rozptýlenými stromy.
Většina velkých savců jsou býložravci a tvoří tak cílovou kořist pro predátory, jako jsou velké kočky a plazi, následně pro mrchožrouty. Všechna tato zvířata zajišťují také potravu pro klíšťata a krev sající hmyz, kterého lze v Africe potkat více než dost.
Vzhledem k celkovému počtu zvířecích druhů se není čemu divit, že Afrika má také dva specializované ptačí druhy, trávící většinu dne v těsné blízkosti velkých kopytníků. Krk, hřbet, hlava, ale v podstatě jakákoliv část těla velkých býložravých savců jim slouží jako mobilní a pohodlné hřady. Velcí kopytníci je také zdarma a s velkou jistotu dopraví k vodě, kde se mohou napít a vykoupat. Na hřbetech velkých savců probíhá i páření. Co je však nejdůležitější, formou téměř „švédského stolu“ jim velcí savci nabízejí jako potravu různý bodavý hmyz a parazity, zvláště chutná, krví napitá, zvětšená klíšťata.
Je to ale opravdu tak? Jsou to klíšťata, co k velkým savcům tyto ptáky přitahuje?
„Servisáci savany“, jak jsou klubáci hlavně ve starší literatuře občas nazýváni, patří do příbuzenstva špačků a známe dva druhy. Klubák červenozobý, Buphagus erythrorhynchus a klubák žlutozobý, Buphagus africanus se navzájem liší pouze barvou zobáku, kdy k.žlutozobý má kořen zobáku zbarven žlutě, jinak jsou téměř identičtí. Oba druhy se vyskytují na savanách subsaharské afriky a oblasti výskytu se překrývají, v centrální Africe je lze spatřit společně na jednom zvířeti. K.žlutozobý je méně rozšířen než k.červenozobý. Evoluce je vybavila ke šplhání po hostitelích krátkými, silnými nohami s ostrými drápy (uspořádání prstů konvenční – 3 vpřed a 1 vzad) a zobákem, schopným vytáhnout jakéhokoliv ektoparazita. Nohy jsou silné dost na to, aby se klubák udržel na těle hostitele i v plném cvalu. Šplhání pomáhá také silný ocas, o který se opírají podobně, jak to můžeme vidět u našich strakapoudů. Dorůstají cca 20cm. Hnízdí ve stromových dutinách a jako výstelku využívají srst svých hostitelů. Snáší 2-5 vajec.
Předpokládalo se, že klubáci snižují zatížení velkých savců ektoparazity a jejich soužití s velkými savci je tedy vzájemně výhodné. Nicméně, nemusí to být až tak úplně pravdou a o vzájemné pomoci mezi velkými kopytníky a klubáky (mutualismu) lze pochybovat. Spíše se jedná o příklad úspěšné adaptace.
Klubáci se živí téměř výhradně tím, co najdou na kůži velkých afrických savců. Nejenom paraziti, ale i ušní maz, šupiny kůže a krev patří k jejich potravě. A zdá se, že právě na krev se specializují. Velmi často lze pozorovat klubáky, jak se krmí v otevřených ranách zvířat a klíšťata jsou spíš jen jednou z forem, jak se ke krvi snadněji dostat. Pokusy na domácím skotu v Zimbabwe (Paul Weeks, 1999, Behavioral Ecology) prokazují, že klubáci jsou nejenom vybíraví – preferují určitý druh klíšťat – modrá klíšťata (Boophilus decoloratus) a hnědá „ušní“ klíšťata (Rhipicephalus appendiculatus), ale hlavně tráví přes 85% svého času krmením se krví a ušním mazem. Není jasné nebo prokázané, zda jsou klubáci schopni způsobit savcům poranění, spíše jen rozšiřují rány po klíšťatech nebo udržují a využívají poranění vzniklá jiným způsobem. Každopádně pokusy na dvou skupinách domácího skotu, kdy od jedné skupiny byli klubáci systematicky zaháněni, neprokázaly nějaký významný vliv klubáků na snížení zatížení skotu parazity. Kdo také pozoroval klubáky v akci, všiml si, že jejich přítomnost je spíše trpěna, rozhodně ne vyhledávána tak, jak je to např. na korálových útesech. Velcí afričtí savci se nepřicházejí dobrovolně na určitá místa očistit tak jak to dělají velcí obyvatelé útesů, kanici počínaje a karetami konče, ale jsou klubáky spíše obtěžováni a snaží se jich úporně zbavit…
Podle všeho tedy nejsou klubáci pro velké africké savce žádným požehnáním. Když už slupnou nějaké to nasáté klíště, jedná se o plně krví naplněné klíště, které – pokud bylo infikováno – přeneslo nemoc na zvíře. Je však možné, že klubáci přináší prospěch savcům odstraněním nymf a larev klíšťat, které na kůži naleznou. Také v oblastech, kde převažuje výskyt preferovaného druhu klíšťat, mohou klubáci mít pozitivní vliv na snížení zátěže ektoparazity. Dále není jasné, zda odstraňování ušního mazu je nebo není pro velké savce prospěšné, lze se domnívat, že udržování čistého zvukovodu pro lepší detekci predátora prospěšné bude, na druhou stranu poskytuje zvukovodu antibakteriální ochranu..
Zda se jedná ve vztahu klubák / velký savec o mutualismus nebo parazitismus, těžko říct. Zatímco na hroších se jedná téměř s jistotou o parazitismus (žádná srst ani klíšťata, většinu času pod vodou, zato dost otevřených ran) a u nosorožců o mutualismus (není schopen způsobit rány, pouze vybírá klíšťata hlavně z uší) tak u velkých kopytníků je to tak napůl, velcí savci jsou využíváni, ale nic nezískávají (komensalismus).
Každopádně jsou klubáci mezi ptáky jedineční a je velkou otázkou, zda je jejich potravní specializace přínosem pro obě strany. Prokázané je, že alespoň jejich ostrý ptačí zrak pomáhá odhalit predátora dřív než čich a sluch hostujícího zvířete. Poplašné volání je určeno pouze hostiteli…
Reference:
Horne, J. F. M. & Short, L. L. 1990. Wax-eating by African common bulbuls. Wilson Bulletin 102, 339-341
Weeks, P. 1999. Interactions between red-billed oxpeckers, Buphagus erythrorhynchus, and domestic cattle, Bos taurus, in Zimbabwe. Animal Behaviour 58, 1253-1259.
Weeks, P 2000. Red-billed oxpeckers: vampires or tickbirds? Behavioural Ecology 11, 154-160.
