Zelenou Botswanou se stanem na střeše.

Do Afriky se dá za fotografováním zvířat jezdit několikery způsoby. Tím nejjednoduším je využít služeb specializované cestovky a zařadit se s ostatními do standardizovaného balíčku systémem "tady mne máte, starejte se" . Tohle mají v Africe nejraději.. "packet" obsahuje obvykle ověřené destinace, hotely a lodge, zajištěnou dopravu a vymyšlený systém zastávek a nákupů.. Výhodou je, že vše obvykle funguje jak má, od pikolíka na letišti s tabulí se jménem cestovky nebo průvodce po fungující safari, samozřejmě podle destinace.

High-value, low-volume

V Botswaně jsou na to opravdu specialisté a tour operátoři nabízí tzv. high-value, low-volume pobyty aneb v dokonalé divočině bez lidí ale se vším komfortem za cenu, kterou si však může dovolit pouze málokdo. Základem tohoto přístupu je odlišná vládní strategie turismu ve prospěch ochrany přírody a hlavně v deltě jsou takto provozovány soukromé koncese, kam se jinak než malou cessnou z Maunu nedostanete. Ceny jsou nastaveny opravdu brutálně, pod 500 USD/ noc je problém se vejít. Kupodivu, obvykle jsou taková exclusivní místa vyprodána na dlouhé měsíce předem, takže jak kupní síla, hlavně z USA a západní Evropy tak i nabízená hodnota tu je. Ne že by mi vadilo večeřet v mělčině řeky za svitu svící a pozorovat se sklenkou špičkového vína večerní crossing slonů řekou, ale v botswanském pojetí se jedná o  "jednou za život" pobyty, kde je hlavním lákadlem maximální komfort v kontrastu s totální divočinou a zvířata jsou doplňkovou atrakcí. Já se chci do  Afriky vracet pravidelně. Tak jaká je varianta B?

Se stanem na střeše auta to jde taky

Večernímu posezení u ohně v africké divočině se opravdu vyrovná máloco. Botswana naštěstí nabízí i mnohem dostupnější, dobrodružnější ale také na účastníky náročnější variantu fotosafari. Tou je tzv.selfdrive, tedy řídím si sám. V pronajatém offroad autě v campingové úpravě pro pobyt v divočině můžete strávit několik týdnů brouzdáním po národních parcích, od delty Okavanga a Moremi přes Savuti, Chobe až po solné pláně Magdadikadi a centrální Kalahari. Po zkušenostech z Kgalagadi volím tuto verzi pobytu i v Botswaně a jako termín vybíráme tentokrát "zelenou" Afriku, tedy pár týdnů po skončení období dešťů. Teoreticky už mělo hrozit jen pár přeháněk, ale jako všechno v Africe, skutečnost byla zcela jiná. V plánu jsou dvě zcela odlišné území - parky Moremi v deltě Okavanga a Nxai Pan, písčitá savana, malé botswanské Serengeti.

V polovině března přistává naše skupinka konečně v Maunu, regionálním centru delty a výchozím místě pro naše další africké dobrodružství. Vše naplánováno, potvrzeno, domluveno.  První cesta nás zavede do parku Moremi, skrz South Gate  cestou přes mopanové lesy po travnaté pláně a mokřady Third Bridge a následně k řece Khwai. Pokud půjde vše podle plánu, po 8mi dnech bychom měli být zpátky v Maunu, doplnit zásoby  a vyrazit jihozápadním směrem k planinám Nxai Pan.

Auta nejsou !

Nic horšího nám místí kontakt po příletu nemohl sdělit. Jak nejsou? Tady je potvrzení, 2 dny staré...no prostě nejsou. Následuje několik litánií, kdo to všechno zavinil, až po nabídku jakéhosi kompromisu, auta budou zítra. V místní putyce rozebíráme situaci a chaotická situace se opět mění. Auta budou dnes, budou za chvíli, za hodinu, za dvě. Dáme pivo, počkáme, Afrika.... Nakonec auta jsou. Místo vymazlených Ford Rangerů, vybavených do těžkých podmínek delty dostáváme od místního zastoupení firmy Britz ojeté Nissany Navara ve stavu "no nevím" ...sice vybavené, ale rozhodně ne do Moremi po období dešťů. 
"Nesmíte s tím do vody! Všechno, co se na autě pokazí vlivem vniknutí vody, cokoliv, vše si platíte sami.." Vždyť máme v cestě několik brodů a ty krámy nemají ani šnorchl, jak jsme si objednali...Místní manager jen krčí rameny "jiná auta nejsou a nebudou" , takže tlačeni itinerářem bereme, co je. Už tak máme zpoždění...nakoupíme zásoby na týden a vyrážíme severovýchodně k South gate.

Divočina, v jakou jsem doufal

Asfalt záhy střídá písek, zpomalujeme a posléze přichází ke slovu 4x4. Nakonec jsme v kempu  u Jižní brány - vstupu do parku. Po nezbytných formalitách na bráně míříme na campsite.
Již příjezd na kempovací místo napovídá, v jaké kondici jsou místní cesty... písek, bahno, kaluže až laguny plné tmavé vody. Jinak nikde nikdo. Jsme tu zcela sami a místo máme až na kraji mopanové buše. Kempy v Botswaně tvoří v lepším případě jen místo vysypané pískem a vybavené grilem, zcela otevřené do krajiny. Žádné ploty. Někde je i tekoucí voda - trubka s kohoutkem, voda samospádem ze zásobníku, čerpaná čerpadlem na solární elektřinu. Záchody jsou v lepší kondici, než jsem čekal, zde příjemné překvapení. Jinak divočina, v jakou jsem doufal.

Noční návštěvníci

Noční Afrika v deltě nabízí mnohá překvapení. Pro fotografa přírody hlavně zcela neočekávaná setkání. Výrečka afrického a sýčka perlového lákáme na nahrávku sami, později se ale ze tmy se vynořuje skvrnitý kožich  - levhart? Ne, vůně pečeného masa přivábila i poměrně velkou noční šelmu, cibetku africkou. S naježeným hřbetem a upřeným pohledem vzbuzuje respekt a první zahlédnutí skvrnitého kožichu spíš vypadalo na levharta. Ne že by se tu neukázal, jak prozrazuje zápis na tabuli z minulého týdne. V jednu chvíli byly na místě cibetky 3 a to už vypadalo docela divoce. Prsknutí a zamručení a na scéně se objevuje hyena skvrnitá, samozřejmě za našimi zády, je sama. Chvíli krouží okolo, pak mizí v noční buši. My už taky jdeme spát, přeci jen ocením stany na střeše auta. Někdy k ránu nás budí třeskot padající konvice na kávu, něco bylo hodně zvědavé. Ráno podle stop odhadujeme, kolik a kteří noční zvědavci procházeli tábořištěm. Příště si určitě vezmeme fotopasti, alespoň dvě nebo tři. Třeba vzniknou zajímavé snímky a minimálně budeme mít přehled o nočních návštěvách.

Zelené Moremi

Srdce delty tvoří  Moremi,  rezervace plná kontrastů. Biotop tvoří mělké pánve, záplavové oblastí, laguny, savany, světlé a řídké akáciové lesy a husté mopanové lesy. Její podoba je zcela závislá na ročním období, deštích a výšce vodní hladiny. Plná zeleně je Moremi v období dešťů a několik měsíců po jejich odchodu, postupě vegetace pod palbou slunce žloutne a v mopanových lesích se otevírají průhledy na zvířata, dříve skrytá za hradbou zeleně. Tzv.high season je vázaná právě na období sucha, tedy africkou zimu, od května do října, v litopadu přijdou deště a z písečných cest se stanou plavební kanály. Doslova.
Moremi je prvním parkem vytvořeným domorodým kmenem (BaTawana) a ne koloniální vládou. Od roku 1963 (15.3.1963), kdy byla část území delty   vdovou po náčelníkovi kmene BaTawana jménem Chief Moremi III prohlášena rezervací a pojmenována jeho jménem , slouží oblast k ochraně divoké zvěře. Rezervací byla oblast vyhlášena proto, aby v ní na rozdíl od národního parku, mohli zůstat žít původní obyvatelé. V prvním kroku rezervace pokrývala oblast suchého mopanového lesa ve tvaru trojúhelníku s vrcholy zhruba v dnešním North Gate kempu,  Xakanaxa a South Gate kempu.  V 70´letech bylo k rezervaci připojeno bývalé lovecké území náčelníka kmene - dnešní Chief´s Island, který je již součástí záplavového území. Od roku 1979 oblast spravuje Department of Wildlife and National Parks.    

Fotosafari se mění na offroad expedici

Následující dny kroužíme zeleným Moremi, zcela osamoceni, občas potkáme jen dělníky, zcela vyjímečně jiné offroad safari auto, zabahněné až po střechu. Jak to tak vypadá, deště skončily, ale později, než měly, všude laguny s kalnou vodou, bohužel i na písčitých, lesních cestách. Jemné černé bahno okamžitě zalepuje pneumatiky už i s tak bídným vzorkem, Nissany se dost trápí a my s nimi. Každým průjezdem však získáváme větší jistotu a čteme lépe terén, následující dny zvládáme již tankodrom s menší nervozitou. Navíc, počasí nám zatím přeje, africké slunce intenzivně vypařuje vodu z kaluží a lagun a tak se původní průměrná rychlost rovnající se rychlejší chůzi mění spíš v běh. Postupně se dostáváme do středu parku, ke kempu Third bridge, tedy "třetí most". Cesta parkem z jihu na sever prochází čtyřmi mosty, což jsou klády naskládané v mokřadu, po africku seskládané a upevněné. Ty ztrouchnivělé, které se již staly součástí mokřadu, nahrazují občas nové, občas na jejich původní místo ukazuje jen díra ve skládačce,  kterou prosvítá odlesk tekoucí hladiny. Projeli jsme, na redukci a bez větších problémů. Kdyby nějaké nastaly, byly by fatální, to auto by už asi nikdo nikdy z bažiny nevytáhnul.   

Máme dvě auta, vytáhneme se...?

Když jsem u toho vytahování , úplná samota je parádní, ale až do okamžiku, kdy je každá pomoc dobrá. Po pár dnech se plně projevily těžké podmínky a auta začala tu a tam zlobit. Výměna pneumatiky ? Hever stejný jako do škodovky. Na asfaltu OK, ale v buši? Klíč na povolení náhradního kola jsem si zkontroloval, ale že je každá matice jiná, to mne dost rozhodilo. Naštěstí kompresor byl nový a plně funkční, výměna kola za mohutné improvizace a několika hltů Cpt.Morgana se zvládla. Bohužel, následně vypadnul z provozu startér. Nějaká blbost, prostě si ani neškrtnul. No, to je dost problém, auto nesmí chcípnout. Startujeme se roztažením,   na rovné i když písčité cestě to jde. O tažné pásy jsme přišli hned následujcí den.

Oba řidiči, jak Jirka tak já, máme nějaké zkušenosti s offroadem, mne už doma s XTrailem tahal ze sněhu sypač, Jirka jezdí s Volvem XC70 takže víme, jaké to je, když se ztratí adheze a že žádné 4x4 nepomůže.. Jirka si to osvěžil ve verzi vrchovaté.  Laguny se projíždějí nejlépe těsně po okraji tak, aby auto mělo vnější pár kol mimo cestu, pokud to jde. V kalužích je bahnitá voda a absolutně se nedá odhadnout její hloubka, profil dna, díry nebo koleje, pouze stopy jiných aut naznačují, že se dá projet. Jedna z lagun byla zrádnější, díky kombinaci bahno, kořeny, hloubka druhý vůz sklouznul zadkem do laguny a vlastní silou se už ven nedostal. Právě naopak, všechny pokusy o vysvobození vedly k bezpečnému usazení, doslova vcucnutí se do smradlavého, černého bahna.

Mé auto má pokažený startér, nesmí chcípnout, tažné (=startovací) auto je uvězněné v laguně. Nikde nikdo, samota dostává trochu nahořklou příchuť. Zkusíme to vytáhnout, vybalujeme tažné pásy. Vypadá to snadněji zezadu, objíždím pomalu lagunu, podařilo se a přiděláváme pásy. U mne OK, u Jirky to nejde, čep v třmenu pásu má větší průměr než tažné oko. Improvizace, nástup ! Zbastlili jsme uchycení, první pokus. Redukce, 4x4, pomalý rozjezd, lano napnuté jako pro provazochodce.. Kola se točí, bahno stříká, motory řvou. Nic. Pak prásk, pás je na dva kusy. Hmmm. Musíme ho zdvojit. Prásk, pás je na čtyři kusy. Už nemáme pás...některým tuhne úsměv, prekérní situace..vyrážím pro pomoc.

Po několika kilometrech potkávám pár mladých Němců v Toyotě, vypadající jako bojové vozidlo pěchoty. Ukecávat jsem je nemusel, jsou ochotni nám pomoct, ale když vidí situaci, slečna poměrně nekompromisně partnerovi nařizuje odjezd. Ten ji věnuje káravý pohled a vytahuje z navijáku ocelové lano. Slečna nás vyráží poučit, jak se máme při vyprošťování chovat...vychutnáváme si to do dna. Asi je jasné, jak to dopadlo, Toyota na obřích pneumatikách zabrala, čtyřlitrový motor vyfoukl oblak dýmu a Nissan s mlaskavým zvukem vyletěl z bažiny. No stress. Němcům dáváme za odměnu něco z pivních zásob a vracíme se do kempu.

Další průšvihy nás čekají, toto je jen začátek.

Při návratu od řeky Khwai do Maunu, přes který projíždíme směrem k Nxai Pan rezervaci a kde chci nechat opravit startér a seřvat managera místní pobočky Britzu, vybírám podle mapy a místních informací delší ,ale snazší, lepší a "běžnou" cestu. Bez startéru, tažných pásů a jedním píchlým kolem se již nechci probíjet rezervací stejnou trasou, jakou jsme přijeli. Cesta vypadá poměrně dobře do okamžiku, kdy nám ji přehradila řeka. Kde je brod ? Tohle?  Co dál ? Nechce se mi do vody, nechce. Měl bych vystoupit a projít brod, abych zjistil, jak hluboká voda je, nemáme šnorchl...jak nasaju vodu do motoru, jsem v háji. Zkouším to kousek, pak další, už to skoro je. Pak výmol, voda přes kapotu, motor chcípá a auto se mění v ponorku.

Jak stoupá voda v kabině, vynášíme, co se dá, hlavně fototechniku, manželka už je na třeše..a já zase vyrážím hledat pomoc, v druhém autě. Jsme tady, takže jsme to zvládli, ale na ty okamžiky už skoro zoufalství nezapomenu. I když není v lokalitě signál žádného operátora, vysílačkou jsme byli schopni zorganizovat odtah Titaniku a vyrazit na zpáteční cestu v jednom autě v 5 ti lidech. Celou cestu lije jako z konve, na písčité cestě stojí 10cm vody a bahna, Nissan se klouže v permanentním smyku, vidět je na pár metrů. Každou chvíli trneme, zda tuto kaluž projedeme, pak cesta končí v bažině, my hledáme objížďky...s Jirkou se střídáme, na jednoho by to bylo moc. Cestou nás v gejzírech písčitého bahna předjíždí náš odtah, neuvěřitelný pohled na Landcruiser a na laně náš Nissan, v něm černý kluk, který to zvládá bez posilovače řízení i brzd naprosto smrtící rychlostí... Pár kilometrů před Maunem začíná asfalt, zvládli jsme to.

Na opravu čekáme 3 noci

Vlhkost bohužel poškodila řídící jednotku, což opravu poněkud zkomplikovalo a hlavně prodražilo,  na druhou stranu, dieselový motor vodu místo vzduchu zvládnul a k žádnému mechanickému poškození nedošlo. Inženýři z Nissanu by mohli přehodnotit umístění tak zásadního a  citlivého zařízení, jakou palubní computer je. Počítačová deska je sice lakovaná a tedy proti vodě částečně a na krátkou dobu  odolná, ale instalovat napojovací konektory do úrovně spodní hrany dveří je kravina jako hrom. Právě zde vznikl zkrat, přitom stačilo napojení o 180° otočit..pokud se vám stane podobný problém a podaří se vám auto utopit - tedy do motoru vnikne voda sáním, pak mohu jen doporučit: okamžitě vypnout zapalování, pokud voda vniká do kabiny a dá se to stihnout, vytrhnout konektor z palubní jednotky. Ta se nachází u Nissanů na úrovni řadící páky pod plastovým krytem palubní desky.. Neroztahovat, nezkoušet startovat ! Voda je nestlačitelná, mohlo by dojít k mechanickému poškození motoru ! Nechat se odtáhnout, vysušit konektory a co je potřeba, vymontovat žhaviče (diesel) a vystříkat vodu z motoru (tlačením lépe než startováním) může být zvládnutelné za půl dne..   

 

V malém Serengeti nic nepřekáží obloze

Ráno čtvrtého dne konečně vyrážíme směr Nxai Pan. Auto je kompletně mokré a z Nissanu se pomalu stává hnisan. Během cesty nás párkrát zastavuje dým, unikající z motorového prostoru, naštěstí se jen vypalují olejové skvrny na výfukovém potrubí...  

Ne nadarmo se rezervaci říká "malé Serengeti", pánev Nxai Pan je pozůstatkem, dnem kdysi obrovského jezera, pokrývajícího centrální Botswanu včetně dnešní delty Okavanga. Lake Makgadikgadi vyschlo zhruba před 10.000 lety a vše co po něm zbylo, jsou delta a solné pánve Makgadikgadi Pans a jezero Ngami. Obzoru nic nepřekáží, dokonalá "big sky" krajina, která je po většinu roku suchá. Během letních dešťů (prosinec - březen) se krajina mění v rozsáhlou, zelenou savanu a do oblasti migrují stáda zeber, pakoňů, přímorožců a slonů. Je to období hojnosti.  V Nxai Pan  trávíme o 2 dny kratší dobu než jsme plánovali, ale i tak jsme nadšení.

Pod hvězdami v South camp site

Ze silnice A3 odbočujeme do brány parku, tady strážcům ukazuji zcela vodou rozplizlé potvrzení o zaplacení, luštíme písmenka a vysvětlování příhod z Moremi mne opět nemine..cestu do South campu nám pak už kazí jen vysoké břehy okolo cesty, která je zařízlá do písčitého terénu. Nic moc z okolní krajiny nevidíme. Občas se vynoří sloni, křižující cestu nebo skupina žiraf. Zastavujeme a vylézáme na střechu auta, odtud je vidět víc. Cesta vede místy opravdu hlubokým pískem, 4x4 je nezbytností. Před kempem se cesta z písčité mění v bahnitou, zjevně tu před pár dny pořádně lilo. Laguny přes cestu nejsou tak hluboké jako v Moremi, ale bahno bahnitější a mazlavější, místy připomíná kaolín.
V kempu jsme sami. Vybíráme si tedy pro nás optimální místo, campsite č. 2, hranici otevřené savany tvoří jen pár křovin. Večer vyrážíme na game drive, mapujeme terén a zhusta využíváme vysílaček, které mají v otevřeném terénu slušný dosah.  Fotografujeme a kocháme se, díky absolutní samotě není problém i vystoupit z auta a najít nějaký ten lepší úhel. Afrika jak má být. Záhy zjišťujeme, kde se nachází největší koncentrace zvěře a druhý den míříme mezi hlavní napajedla - v západní části nacházíme stovky zeber, desítky pakoňů, žirafy, springboky a přímorožce. Taky gepardy, psy ušaté, kočku divokou a dravé ptáky.  

Do národního parku Nxai Pan se určitě vrátím. Nejenom proto, že jsme nestihli famósní Bainesovy baobaby, což je jedno z ikonických míst oblasti, ale i pro zcela dokonalou atmosféru divočiny bez lidí. Večery pod hvězdami v pustém kempu u poblikávajícího ohně a za řevu lvů z planiny stojí za všechny potíže. 

Díky skvělé spolupráci s Lídou Stellovou z CK Stella travel, která mi pomáhá realizovat někdy hodně optimistické itineráře, se podařilo jak řešit potíže v Moremi, tak vyjednat otázku nákladů s následnou opravou, takže za mne maximální spokojenost.

V galerii pár prvních snímků, další budou přibývat. Za akční foto v článku děkuji  Tomáši Grimovi a Ondrovi Prosickému !

---

 

Info: Převážnou většinu z 600 000 km2 území Botswany pokrývají rozsáhlé pouště a polopouště, téměř 70% území tvoří poušť Kalahari, ale i mopanové lesy, savany a sezónní mokřady. Nevyšší hory se nachází na hranicích s Namibií v poušti Kgalagadi a dosahují výšky 14XX m.n.m, průměrná výška území je okolo 1000m.n.m..Botswana je převážně rovina, vedoucí až k horizontu. Rezervace a parky pokrývají Botswanu ze 17% území plus dalších 22% jsou vyhrazeny WMA (Wildlife management area) - tedy oblasti se přijatými pravidly ochrany divoké zvěře za účasti místních komunit. V Botswaně žije okolo 2,1 mil obyvatel, což není na území o velikosti zhruba Francie, mnoho.

delta Okavanga je synonymem pro koncentraci zvěře a bohatsví druhů.  Největší vnitrozemská delta vytváří obrovskou oázu uprostřed písků Kalahari a její tvar je jasně patrný i z oběžné ráhy. Vyjímečnost ekosystému odráží i zápis na seznam UNESCO, jako přírodní památka, součást světového přírodního dědictví ( 23.6. 2014 ). Cyklus hlavních záplav je spojen s cca 1200km vzdálenou událostí v horách  Angoly.  Letní srážky, které zde od prosince do února spadnou, dorazí v podobě pozvolné záplavové vlny po čtyřech měsících do delty aby v období kulminace pokryla vodní hladina 3x větší oblast než je běžné.  Hlavní záplavy přichází v období sucha, druhé zvýšení hladiny je závislé na lokálních letních deštích, od listopadu do prosince jsou něteré části delty a parků zcela nepřístupné. Většinu vody využijí rostliny, zbytek se vypaří, něco málo skončí v podzemí a pouze 2 % vtečou do jezera Ngami.

Nxai Pan national park prohlášen rezervací v roce 1970 a národním parkem v roce 1992, kdy se území parku rozšířilo na 2 578 km2 a zahrnulo i známé Bainesovy baobaby, jedno z ikonických míst oblasti. Pozůstatek, dno obrovského jezera, vyschlého  před cca 10 000 lety. Bitop tvoří otevřené savany, křovinatá buš a skupinky nižších akácií. V období dešťů do oblasti migrují početná stáda býložravců.  Nxai Pan Kudiakam Pan s Baines Baobabs a Khama Pan jsou součástí parku, jehož jižní hranici s Magdadikgadi Pans National Park tvoří silnice A3.

 

---