Uganda - první dojmy
V létě roku 2010 už nabyl africký komplex takové intenzity, že se mu nezbylo než podvolit a začít plánovat další cestu do Afriky. Nebyl jsem na to sám, společně s kolegou fotografem a cestovatelem Karlem Bartíkem jsme začali řešit, plánovat a poptávat různé varianty fotografické expedice v Africe a to ve vazbě jak na pracovní povinnosti tak na podnebí, fotografické vyžití, atraktivitu oblasti a také se mělo jednat o místo, kde jsme zatím nebyli. U mne to až takový problém není, já Afriku zatím objevuji, ale Karel už byl ledaskde.
Postupně vykrystalizovaly dvě možnosti: Zambie + Zimbabwe nebo Uganda. Z jistých důvodů (i finančních) jsme nakonec zvolili Ugandu. Proč? Předně se jedná o rovníkovou Afriku se vším, co k tomu patří a tedy o Afriku syrovou, místy ještě původní, ale ne zas tak divokou, aby se akce nedala v klidu provést. Uganda je navíc geograficky zajímavou zemí pokrytou horami, deštnými pralesy a jezery a leží mezi východní a západní částí Východoafrického příkopu a představuje tedy přechod východoafrické savany do západoafrického deštného pralesa. Nejvyšší africký horský hřbet, Ruwenzori, tvořící západní hranice, dosahuje nejvyššími vrcholy více než 5100 m n. m. Téměř dvacet pět procent rozlohy Ugandy zabírají vodní plochy. Rozmanitost ekosystémů dělá z Ugandy jeden z biologicky nejrozmanitějších států Afriky a tak je rozhodnuto. Mezi hlavní cíle akce je zahrnut trek za gorilou horskou v Bwindi, šimpanzi a ostatní primáti a protože je v Ugandě registrováno přes 1100 ptačích druhů, tak samozřejmě opeřenci v čele s člunozobcem africkým, ketrého neopomene zmínit žádný prospekt nebo reklamní text..
Safari se v Ugandě realizují zažitým způsobem, jedná se o okruh po národních parcích, který začíná v Entebbe a rozdíl spočívá jen v tom, zda se trekem za gorilou začíná nebo končí a délkou pobytu v jednotlivých destinacích... Ono také není jednoduché cokoliv měnit, jak je něco v Africe zažité, je to téměř nemožné ovlivnit, ale my si podobou podmínku přímo stanovili do náplně smlouvy a tak jsme měli možnost improvizovat na místě podle aktuálních podmínek..což se nám několikrát vyplatilo. Okruh byl nakonec stanoven po trase Entebbe - NP Murchison Falls - Kibale forest - NP Queen Elizabeth - Isasha - Kisoro - Lake Mburo - Entebbe s drobnými úpravami podel aktuálních potřeb.
Nedá mi to, abych se nezmínil o několika zajímavostech z projíždění Ugandou cestou necestou.
Ugandské cesty
Jezdí se vlevo. Osobní doprava probíhá hlavně na dvou kolech a to buď poháněných lidskou silou nebo malobjemovým motorem, převážně 4taktním 125cm3 (pravděpodobně okopírovaná nebo v licenci vyráběná Honda) v podobě klasického motocyklu indické provenience, které mi svým zpracováním a designem připomínaly staré ČZ175.
Na rozdíl od Česka, motorkářství zaslíbené země, kde je motorka hlavně náplní volného času a u někoho i smyslem života jsou v Ugandě motorky hlavně hromadnými dopravními prostředky, stěhovacími a nákladními přibližovadly a také jistým stupněm společenského úspěchu. Mé oko starého motorkáře s jistým uspokojením konstatovalo, že motorky jsou většinou v čistším stavu než jejich řidiči - o jejich technickém stavu si ale vzhledem k povrchu silnic, určenému tak pro endura a způsobu používání nedělám iluze. Potkávat na maloobjemovém stroji rodinu na výletě, 3 - 4 dospělé ( rekord byl 5 - vůbec nechápu, jak se tam naskládali) nebo několika patry banánových trsů zarovnaného řidiče bylo zcela běžné. Stroje jsou permanentně přetěžované a všudypřítomný prach také na životnosti motoru nepřidá, o nějaké periodické výměně vzduchového filtru si nedělám iluze. Také jsme potkali motorku, kdy před řidičem zády ke směru jízdy seděl spolujezdec a v rukou držel zpětná zrcátka. Asi se uklepaly a tak nastoupila africká improvizace.. nicméně ve větších městečkách (na africké poměry) už jsem viděl i hrdě naskládané a seřazené stroje, s řidítky do jednoho směru, všechny naleštěné a obsazené náctiletými drsňáky... v tom okolním binci se všichni vyjímali opravdu impozantně.
Zajímavostí je, že ženy jsou velmi častým spolujezdcem, ale zásadně sedí způsobně bokem, nohy u sebe. Evropský způsob jízdy je absolutně nepřijatelný..proto ani nejezdí na kole. Prý to má něco společného s panenstvím a jeho ochrannou u mladých děvčat...no nevím, jestli je bicyklové sedlo pro panenství místních slečen tím největším nebezpečím.
K řízení motocyklu není potřeba řidičský průkaz, motorky nejsou součástí provozu a ani nestaví policejním kontrolám, helma není povinná a motorka je považována za něco jako kolo.
Osobní automobily jsou pouze a výhradně japonské ojeté Toyoty. Japonské jak výrobou tak i místem původu, auta se ve velkém importují lodí přes Mombasu v Keni a pak buď po vlastní ose nebo na kamionu putují do Ugandy, převážně do Kampaly, kde jsou "zrepasována" a to buď v servisu nebo na koleni, od čehož se také odvíjí výsledná cena ojetiny. Ať je to jak chce, auta musí snášet stejnou zátěž jako motorky, jinak než na břiše (tlumiče nadoraz) jsme žádné auto nepotkali, hlavně na venkově. 10lidí a různým haraburdím přetékající kufr je africkou představou o dostatečném využití přepravní kapacity auta . Snídali jsme u jezera Mburo, když na parkovišti zastavily 3 malé minibusy Toyota , každý pro 9 lidí. Počítali jsme až do cca 40 lidí, pak jsme to vzdali.
Absoulutními vládci ugandských cest jsou linkové autobusy, hlavně ty mezistátní. Všichni to respektují, dokonce i policejní hlídky a tak se autobusy řítí pekelnou rychlostí středem cesty a všechno uskakuje a uhýbá troubícímu kolosu. Ten pohled je opravdu o nervy, vidět v zatáčce driftující přetížený autobus, nahnutý na hranici převrácení a pod plným plynem..vyjde to nebo ne?
Technický stav také bude na pováženou, předjel nás (spíš proletěl kolem) čtyřstopý autobus. Měl tak rozhozenou geometrii, že to mazal na šikmo. Původně jsem myslel, že odolává bočnímu větru, ale to by musel být uragán.. Nevím, zda bych do takového krámu vlezl, rozhodně bych během takové cesty o pár let zestárnul.
Pokud se nepletu, za celou dobu jsme viděli pouze 2 nehody. Cisternu s benzínem, kterou hlídala policie, poslal řidič do příkopy v plynulé zatáčce na nové silnici a pak na klasické prašné cestě rozšmelcovanou obstarožní Toyotu, se kterou podle jejího stavu musel řidič pěkně mazat. Jinak nic. Před nehodou nejsou na cestě trojúhelníky, ale větve ze stromu, tak až něco podobného na silnici uvidíte, raději zpomalte. My jsme měli problém pouze jedenkrát, kdy našemu obstarožnímu Landcruiserovi prasklo v jedné díře listové péro. Jak jsem zjistil, žádné již nebylo originál, také počet listů v pérech byl vždycky jiný. Následovala oprava v africkém stylu, kdy se z několika pér vyrobí jedno použitelné, ale ono se není co divit. Auto za těch 22 let mělo najeto přes 550 000km a to většinou na africké roletě. Mechanik asi věděl co dělá, auto vydrželo až do Entebbe a žádný další problém nás nepotkal.
Opravy silnic a rekonstrukce probíhají za plného provozu. Českého bezpečáka by za pár minut na takové stavbě odvezli se srdeční příhodou, na tak v Africe. Je opravdu zcela ďábelské proplétat se mezi nakladači, bagry a buldozery a vší tou těžkou technikou v koloně motorek, autobusů a aut. Mají na to systém podobný jako býval na lodích - praporková signalizace a buldozer má většinou přednost. Stavba probíhá, nikdo se nevzteká a pokud náhodou něco z bagru na projíždějící auto upadne, tak co už. Do té doby: hakuna matata. Jinak to nejde, žádné objížďky nejsou k dispozici. Na zlepšení stavu hlavních tahů se pilně pracuje, místy byl povrch hodně kvalitní, ale stačí odbočit a začíná klasická africká masáž a polykání červeného prachu.
Co mě také trochu znepokojovalo byly průjezdy menšími osadami. Ty větší sice měly na začátku značku 50km/h na kterou ale každý kašle, protože policie sice ví o něčem jako je radar, ale jediný v Ugandě je na letišti a ten žádné riziko pro řidiče nepředstavuje. Zato mají k dokonalosti dovedený systém zpomalovacích retardérů. Ty jsou tak zpomalující, že by se daly nazvat "demolující", ale svůj účel plní. A protože jich je na průjezdu osadou několik, rychlost průjezdu se blíží zcela vhodným 20 km/h. Malé osady nic podobného nemají a jedinou ochranou jejich obyvatel je pud sebezáchovy a klaksony projíždějících vozidel.
příště: Uganďané
