Prachem i pískem krásné Namíbie

« zpět
Publikováno: 02.01.2019

Vždy jsem chtěl vidět Namib, nejstarší poušť světa. Monumentální duny, vysoké přes 300m, tvary a křivky modelované větrem, zvláštní zvířata adaptovaná na drsné podmínky a neskutečně fotogenická krajina...

Namibie je bezpečná africká země.

Tato informace na mne při plánování vyskakuje ze všech zdrojů, kterými se probírám. Je tedy jasné, že opět pojedeme selfdrive ve skupině 2 až 3 aut a opět se stanem na střeše. Cestu jsem naplánoval s ohledem na naše časové možnosti a se snahou o co největší rozmanitost. Naše trasa měla vést z Windhoeku, hlavního města Namibie okruhem přes NamibRand NR do Namib-Naukluf NP , po pobřeží okolo Walvis Bay a pak přes Dorob NP a Damaraland do Etoshe. Cestou zpět se zastávkou v Okonjimě..

Člověk plánuje a bůh se směje

Přebíráme opět Nissany NP300 (Navara) a kontroluji místa a vybavení, které nám před pár měsíci způsobily potíže v Botswaně. A kupodivu, ani zde nepasuje čep úchytu tažného lana do kotevního oka pod motorem, je prostě větší a ani postupně třem černochům se to tam nepodaří narvat. Velké divení… Kde je kompresor? Není tu? No tak šup. Začíná trošku chaos a postupně se nám na kapotě hromadí kompresory z ostatních aut, stejně tak další vybavení. Kontroluju funkčnost heveru, zda pasuje na klíč na kola a kontroluju vzorek pneumatik. Všichni v Namibii píchnou a ne jenom jednou, s tím je třeba počítat, většina cest je typu „gravel“ tedy štěrková. Ostré kameny udělají své… Ostatní je v rukou božích, ty krámy mají přes 90000km v podmínkách, které reálné opotřebení násobí alespoň třemi.

Míříme do Namibrandu, postupně se stmívá a ve zpětném zrcátku vidím v závoji prachu poblikávat světla dalších dvou expedičních vozidel. Zastavuje nás policejní kontrola. Poznámku policisty o nedávném přepadení turistů nedaleko odsud z odstupem času považuji za schválnost, aktuálně se ale raději držíme více u sebe. Do Namibrandu dorážíme v noci, máme toho dost – hlavně řidiči, parkujeme, rozkládáme poprvé stany a upadáme do mdlob.

Ráno zíráme. Okolo nás se rozkládá úžasná, liduprázdná krajina. Čas na drona. Tentokrát sebou táhnu Phantoma 4Pro, cestovní Mavic Air zůstal doma. Phantom má mnohem kvalitnější obrazový výstup a po všech stránkách lepší parametry..vzhledem k liduprázdnu krajiny nevadí ani jeho hlučnost. Startuji, první snímky okolní krajiny, pokryté dlouhými stíny díky vycházejícímu slunci, se ukládají na kartu.

Dron_Namibgrens_2

Máme před sebou ještě dlouhou cestu, tak se moc nezdržujeme a vyrážíme.

Po pár desítkách kilometrů umírá Jirkův Nissan. Spojka odmítá vypínat, převodovka neřadí. Je úplně jedno, zda je to jen zavzdušněním nebo hůř odešlo axiální přítlačné ložisko spojky, stejně nemáme k dispozici jinou možnost než volat na emergency … měníme plány a na trojku Jirka dojíždí do Sessriem, vstupního místa do Namib- Naukluf NP. David je díky své perfektní angličtině pověřen komunikací s emergency a my hledáme, kam se vrtneme.

Oryx_Namib_fin2

Druhý den si Ondru a Jirku rozdělujeme do zbývajících aut. S Jirkou není problém, nepřiletěl mu kufr, tak toho moc nemá :) a vyrážíme k dunám. Cestou do Deadvlei je několik zrádných míst s hlubokým pískem, offroad zkušenosti z Botswany se hodí.

Deadvlei je plné lidí. A určitě je přesně takové, jako na milionu snímků po celém internetu. Tak zkuste vymyslet něco nového…pár povinných snímků a raději hledám jiné motivy, nechce se mi retušovat davy turistů z fotek. Je to fakt masakr. Ale existuje jedna možnost, jak se davům asiatů vyhnout, ale tu si nechám pro sebe.

Snímky noční oblohy v Deadvlei se nám zorganizovat nepodařilo. Zjevně to jde, viz foto na internetu, ale buď to chce uplatit několik rangerů a správce brány nebo získat nějaké speciální povolení, spíš věřím první variantě. Nám se to napoprvé nepodařilo.

Ráno následujícího dne dorazil náhradní Nissan. Hmmm. A kolem oběda Jirkův kufr…večer je čas na nějaké to víno a pořádný stejk, zdá se, že vše k dobrému obrací. Brzy ráno, ještě za tmy míříme opět k dunám. Zatímco Ondra „umělecký vedoucí a génius“  na povolené 60tce mizí stodvacítkou k Deadvlei, aby alespoň na pár minut zachytil liduprázdnost údolí s více než 500let starými torzy stromů, já mířím k duně č. 40 a hodlám dronovat. Jsem tu první a sám. Luxus. Phantom vyráží k dunám a já se klepu částečně zimou a částečně se mnou cloumou nervy.

Dron_Namib_Dune40

Nakonec jsem pokořil svůj vzdálenostní rekord, přes 3km jedním směrem.

Vracím se zpět přes celé údolí. Z hlavní cesty odbočuje autobus. Na předním sedadle ranger. Hergot…Phantoma nechávám viset ve 150 metrech za dunou a sleduji, jak kapacita baterie ubývá. 25, 23,21…jsme v červeném. Už přemýšlím, jak to asi s přistáním udělám, když se Asiati začínají trousit do autobusu zpět. Těch pár minut na foto z Iphonu stačí, honem dál. Autobus vyjíždí a já na posledních pár elektronů v baterii přistávám. Fučí studený vítr, ale já jsem zpocený jako dveře od chlíva…snad ty fotky za to budou stát.

Poušť, ať už Namib nebo Dorob bezpochyby splnila mé očekávání. V Dorobu jsem poprvé slyšel poušť zpívat. Zvláštní zvuk, kolísavý hukot bez konkrétního zdroje, vydávají myriády přesýpajících se pískových zrn, v malých lavinách klesajících po úbočí duny. V Namibu jsme pokořili vrcholek duny č.40 a odměnou nám bylo pozorování východu slunce z výšky cca 200 metrů.

Mecani_duna1

Hodně silný okamžik, když se první paprsky dotkly vrcholu dun…jen na noční fotografie jsem mohl zapomenout. Večerní vítr zakalil vzduch prachem a viditelnost klesala na nějakých pár kilometrů. O to víc jsem se těšil na Spitzkoppe v Damaralandu.         

Spitzkoppe je „must visit“ místo pro každého fotografa. Miliony let eroze vytvarovalo načervenalý žulový masív do podoby oblých tvarů, mís a skalních bran a téměř dokonalá pustina nabízí minimální světelné znečištění oblohy. Tohle je jedno z míst zasvěcené nočnímu fotografování. Žulový masiv je poměrně drsný a není problém šplhat i po velice příkrých stěnách. Skalní brána je vděčným tématem k fotografování, ale ani za 3 dny fotograf nemůže vyčerpat náměty, které lokalita nabízí. Načervenalý masiv se při západu a východu slunce rozzáří intenzivní rudou barvou, vytvářející úžasné skalní panorama. Mars. Takto nějak to tam musí vypadat…

Spitzkoppe_1

Campsites jsou jen číslem označené parcely rozmístěné různě v okolí skal a platí pravidlo – kdo dřív příjde, ten dřív bydlí J. V každém místě je k dispozici gril a o kus dál kadibudka. Grilovací rošt ovšem na grilu chybí, ten je k dispozici za malý poplatek u brány. Myslím, že si tady hoši černý udělali z půjčování soukromý byznys..prostě rošt z připraveného grilu demontovali a za pár dolarů ho „půjčují“ turistům.

V noci jsem zkoušel u skalní brány timelapse, ale nepovedlo se mi to tak, jak bych si přál. Musím na sobě zapracovat.. Čekám na dokončení sekvence a kochám se noční oblohou, zatímco ostatní už dávno spí ve stanech, mně se nějak nechce. Se ženou popíjíme jihoafrické červené a moc toho nenamluvíme…aha, Hanka už spí taky.

Jak se létá ve Spitzkoppe? Špatně. V horninách musí být hodně magnetitu, kompas byl úplně zmatený a většinu času jsem létal na manuál, podle obrazu na displeji tabletu. Nefungovalo tudíž ani záchranné tlačítko RTH (return to home). Phantom vůbec netušil, kde vlastně je..a když v podvečer vypadnul i obraz, vracel jsem se podle zvuku. Nic moc situace. Hlavní masív je přes 700m nad okolní krajinou, takže jsem se nad něj nedostal, ale pořídil jsem několik snímků okolí.

Zásadní chyba itineráře byla, že jsem naplánoval pro Spitzkoppe pouze jeden den. Ono je to do Etoshe stále několik stovek kilometrů, tak jsem se nechtěl moc zdržovat. Chyba. Následující dny jsme se s Ondrou shodli, že jsme to tam vůbec nezvládli. No další důvod se tam třeba někdy vrátit.

Přes Walvis bay míříme do Etoshi.

Etosha

V listopadu se v Etoshi už čeká na první deště. Začíná low season a krajina je vyprahlá. Zvířata se stahují k napajedlům, jinou možnost, jak se dostat k vodě nemají. Podle toho to taky u napajedel vypadá, neustálé střídání různě velkých skupin oryxů, impal, zeber, žiraf a pouštních slonů, pokrytých bílým prachem nebere konce. Sem tam se pod nohama antilop protlačí šakal, sem tam zavítá lví smečka. A také kriticky ohrožení nosorožci černí (dvourozí), kterých je v Etoshi nejvíc, co jsem kde viděl. Díky vlastním autům nejsme vázáni na určitá místa, kroužíme po krajině a hledáme příležitosti..ty se dají vžít hlavně ráno a večer, přes den vlnění žhavého vzduchu nad rozpálenou krajinou vyhlazuje zvířata do rozplizlých tvarů a téměř znemožňuje identifikaci.

 Etosha_napajedlo_slon

Z kempů se může s východem a západem slunce a k diskuzím moc prostor není, brána se zavírá poměrně přesně. Škoda, plus 30minut by bylo tak akorát…

Můj Nissan díky africké roletě postupně poztrácel šrouby z různých míst karoserie a v Etoshi jsem musel již požádat místního údržbáře o zafixování hlavně přední masky, ta už držela improvizovaně na elektrikářských stahovacích páscích. Ještě že sebou vozím tyhle drobnosti, jinak bych ji už dávno nechal někde na cestě.

Cestou zpět se zastavujeme v Okonjima NR. Místo, kde sídlí AfriCat Foundation a kde bych rád doplnil nějaké snímky afrických koček. I když mají někteří místní levharti obojky s rádiovým vysílačem, šance jeho dohledání je tak 50 %. O čemž jsme se také plně přesvědčili.

Levhart_Namibie_1

Akce byla jako obvykle náročná na dobrou partu, s velkou mírou svobody pohybu a možností improvizace. Namíbie je nádherná země … Na druhou stranu si hlavně řidiči užili své. Bahnitý offroad v deltě Okavanga vystřídala namibijská prašná roleta, kde se nedá jinak než rychlostí okolo 120 km driftovat po vrcholcích nerovností. Jinak se auto roztřáslo tak, že byl stěží vidět jeho obrys…

Ale svoboda pohybu stojí z trochu nepohodlí a já se už těším na květnový návrat do Kgalagadi a říjnové ManaPools v Zimbabwe.

 2

Bohdan / David / Mecan / Hanka / Jirka / Ondra...solná pláň, Etosha, Namibie

29.12.2018, Diani Beach, Mombasa, Keňa