Od cesty do Ugandy uběhl již nějaký ten měsíc, takže jsem si znovu prošel všechny fotografie abych si trochu připomenul dojmy a zkusil krátce napsat pár informací pro ty, kteří by se rádi do této východoafrické země podívali. V minulém článku jsem se soustředil spíš na krátké zajímavosti z cesty africkou roletou, teď bych zmínil nějaké tipy na fotografování krajiny a lidí a dojmy z navštívených míst.
Naším primárním zájmem bylo fotografování zvířat, proto těch pár fotografií krajiny a lidí vznikly spíše navíc. Pro krajináře by mohla být Uganda zemí zaslíbenou, hlavně ve vysokohorských mlžných regoinech..z ranního oparu vystupující monumentální sopečné kužele, pralesní velikáni v mlze, čajovníková políčka na příkrých svazích hor, jezera, Bílý Nil... :) jojo, jen mít více času.
Trošku zeměpisu:
Uganda patří do východní Afriky a rozkládá se na východoafrické náhorní plošině, která se táhne od Súdánu do Jižní Afriky. Profil ugandské krajiny je díky intenzívní sopečné činnosti a existenci západní větve Velké příkopové propadliny velmi členitý. Na dnech riftu se nachází jezera, na okrajích sopečné masívy, z nichž nejznámější jsou pohoří Ruwenzori – jinak též Měsíční pohoří - které se skládá z pěti masivů - Stanley, který je nejvyšší (Ngaliema, dříve Margherita, 5 109 m), Baker, Speke, Emin a Gessi. Pohoří má největší zalednění v Africe - ledovce pokrývají 4,2 km2 a nachází se ve všech pěti masivech a pohoří Virunga, které se skládá z 8 sopečných kuželů s nejvyšším, 4507m vysokým kuželem Karisimbi. Skutečnost, že pohoří pokrývá deštný prales, který je domovem vysoce ohrožené gorily horské je všeobecně známá. Topografie oblasti je pěkně vidět na tomto snímku:
Viktoriino jezero (Ukerewe) tvoří 15% plochy území Ugandy a napájí Victoriin Nil (Victorie Nile), který se cestou na sever a západ přes jezero Kyoga vlévá do Albertova jezera, kde se jeho název mění na Albertův Nil (Albert Nile) . Ještě před vstupem do Albertova jezera se musí Nil prodrat soutěskou, pouze 7m širokou a 43m hlubokou a vytváří tak známý vodopád, pojmenovaný po siru Rodericku Murchisonovi, prezidentu královské geografické společnosti. Okolo řeky rozkládá rezervace stejného jména. Řeka pak pokračuje do Súdánu jako Bílý Nil až do soutoku s Modrým Nilem v Chartůmu, odkud je již známa jako veletok Nil. Lake George a Lake Edward na jihozápadě Ugandy spojuje známý kanál Kazinga a NP Queen Elizabeth.. a to by stačilo.
Díky průměrné nadmořské výšce okolo 1000m n.m. je klima mírně tropické a velmi snesitelné i přes to, že leží přímo na rovníku. Denní teploty se pohybují v závislosti od okolo 23 °C v horách přes den po cca 10-12°C v noci až po cca 27- 30°C přes den v severních sušších oblastech. Vlhkost vzduchu je výrazně vyšší než u nás, což si každý uvědomí ihned po opuštění letištní haly (také proto, že se Entebbe, kde je letiště, nachází na pobřeží ohromného Viktoriina jezera) ale zdaleka se nejedná o tropický skleník a po chvíli jsem již zvýšenou vlhkost vůbec nevnímal.
Murchison mohu k návštěvě jen doporučit ale ne na 1 - 2 dny. 5 dní je málo..nejvíc se toho děje samozřejmě u vody a s dostatkem financí na pronájem motorového člunu ( ceny se odvíjí od toho, kde jste ubytováni ) bych tam byl schopen strávit týden. My to zvládli pouze 3x a byl to pro mne jeden z nejsilnějších zážitků. Byl to hutný zážitek i pro hochy z člunu. Oni chudáci mají naučenou trasu, kterou vždy stejně s každým turistou absolvují. Hipous, elefants, krokodajls a falls over there :) otočka a domů!
Po Nilu se jezdí na dvě strany - k vodopádům, to je kratší trip, cca 2-3 hodiny, s náma 4. Na druhou stranu se jezdí až na hranici NP v ústí řeky do Albertova jezera, kde již začíná rybářský revír. Slunce ráno vychází nad vodopády, proto je lepší jet ráno směrem k Albertovu jezeru. Výlet je delší a dražší, spotřebují dost benzínu. My vyjeli ještě před východem slunce s návratem kolem poledního. Na březích hnízdí všechno možné rybožravé ptactvo, od největších nesytů, anhing a volavek, přes orla jasnohlasého a luňáka hnědého až po cca 9cm ledňáčka malachitového a trpasličího (ledňáčků jsme viděli cca 7 druhů včetně rybaříků). Dále je možno vidět slony - ty většinou až kolem poledního, všudepřítomná prasata bradavičnatá a vzácněji pralesní, vodušky velké, buvoly kaferské a v okolních savanách vodušky kob. Z ještěrek :) varany a krokodýly nilské - některé opravdu pořádné exempláře (4 - 5 m) . Z velkých koček (čtyřnohých) jsme žádnou nepotkali.
Další naše cesta vedla do Kibale forest NP za šimpanzy, guerézami a kočkodany přes Hoimu a Fort Portal. V Hoimě jsme měli plánovanou přestávku a využili ji na safari trochu jiného druhu. Hoima je hodně chudé město, plné chatrčí. Voda zrovna netekla ani v "hotelu" a elektika vypadávala co půl hodiny. Alespoň že pivo měli vychlazené. K večeru jsme ukecali Edieho (průvodce) k prohlídce místního tržiště. Protože jsme chtěli i něco cvaknout, tak pěší procházku s foťákem na krku jsme zavrhli. Ono totiž fotit Uganďany není jen tak. Děti se fotí rády, ale také pouze ty ve městech, vesnické spíš prchaly. Všechny ženy jsou modelky, africké nevyjímaje, tak někdy to šlo, někdy ne. Muži se vždy tvářili dost zle, o konflikt nikdo nestál. On by to nějaký ten ugandský šilink urovnal, ale zas by bylo po autenticitě. Pomalu jsme projížděli trhem a okolními uličkami a zkoušeli kradmo sem tam něco cvaknout, ono bylo co. Lidé tu opravdu nemají život jednoduchý - to je nutno vidět. To co my bereme jako naprostou samozřejmost (tekoucí PITNÁ voda, splachovací záchod, elektřina...) je pro běžného Uganďana dostupné obtížně. Možná v Entebbe a Kampale, ale na venkově ani náhodou. Veřejné studny, kam si chodí pro vodu celá ženská část vesnice s kanystry na hlavě i několik kilometrů, neexistence el.osvětlení - večer jsme projížděli vesnicemi duchů, sem tam petrolejky a dětská práce všeho druhu. Pro manželku to bylo místy dost náročné, jak jsem pak zjistil, postupně rozdala skoro všechno, co neměla na sobě, včetně sandálů, triček, prostěradla, ručníků apod...není od věci sebou na podobnou expedici vzít půl tašky reklamních firemních předmětů. Tužky, propisky, gumy, sešity - jakékoliv pomůcky do školy jsou vítané. Nedávejte dětem peníze - neučte je žebrat. Zkušený Pepa Ebr měl trika vždy jedno - dvě na den od Vietnamců a po výměně někoho obdaroval. Kdo by se s tím tahal zpátky..jen ta velikost. Možná jako povlečení na postel?
Celkově mám ale z lidí dobrý pocit. Pokud se člověk nechová jako massa Bob, tak by neměl narazit na potíže. Lumpové jsou všude a do slumů v Kampale bych nepáchl ani za nic, na venkově jsme spíš byli za exoty. Svoje těžké životní podmínky zvládají s úsměvem, v některých lokalitách - hlavně horských, kde lidé obhospodařují plantáže s banány, ananasem a zeleninou, je již vidět posun a chatrče, do kterých bych nedal ani sekačku na trávu vystřídaly slušné domky. Jen ta organizace práce...
Cestou do Kibale se krajina mění a my vjíždíme do kopců. Kibale NP se nachází někde okolo 1500mnm a na obzoru vystupují monumentální kužele pohoří Rwenzori, které na naši návštěvu teprvé čeká. Zde se již stojí za to zastavit a nějaký ten snímek krajiny pořídit. Cestou míjíme čajové plantáže, políčka bavlny a pro dřevo vysazené borovice spolu s blahovičníky a jalovci. Údolí a strmé svahy odlesněných kopců jsou posetá políčky zeleniny. Za chvíli se nad námi uzavře klenba pralesních velikánů a my jsme dorazili do Kibale forest NP - naší další zastávky.
pokračování příště